Úvaha za 35,- Kč

Jedu takhle vlakem, když na moje kupé, v němž si sám hovím s knihou na klíně, zaťuká jakýsi mladý chlápek. Otevře dveře a ptá se s úsměvem a koktavým hlasem, jestli mám chvíli. Nic neříkám, poslouchám. Chlápek si přisedne mezi dveře a začne mi zmateně líčit cosi, o čem nemám páru, o čem mluví. Jen doufám, že není teplej a nechce moje číslo. Ptá se, kam jedu, respektive jestli do Roudnice, respektive jestli dřív nebo dál, jestli dál nebo dřív. Říkám, že dál. Chlápek se zakoktá, usměje, pokračuje, totiž prý jde o to, že on taky studuje v Ústí nad Labem, já ne, ale to je jedno, nechávám ho mluvit dál. Jde o to, že nemá na lístek a schovával se na záchodě, schovával se tu ve vlaku na záchodě, ale nevyšlo to, průvodčí jej chtěl vyhodit a chtěl jej vyhodit i po tom, on že nemá na lístek, tak si připravuju legendu o tom, že já měl přesně a už ani floka, neboť sto korun jsou pro mě pořád ještě docela peníze a ty nemůžu vsadit. Ani nechci. Když ale hodí hlášku o zbývajících pětatřiceti korunách, říkám si, už sklapni, co mám dělat, když to bude pravda, vyhodit tě z vlaku nenechám – dnes pomůžu já tobě, zítra mně někdo jiný. Říká neustále cosi o mobilu, že mi jej dá do zástavy, že na něj čeká maminka na nádraží, tak že to zkusí doběhnout a dá mi třeba i dvakrát tolik, že zaťuká na okýnko, aby mi ty peníze vrátil. Dost, to mi stačí, dávám mu prachy, těch pětatřicet korun přesně a doufám, že to není záminka, kvůli níž se s ním budu o portmonku v příštích bněkolika vteřinách rvát. Ne, způsobně čeká a děkuje, říkám, že budu rád, když to stihne vrátit. Odejde a já si říkám, tak proč maminka nepočká s prachama už na perónu. Říkám si, co kdybych si ten mobil do zástavy vzal? Nebyl bych trochu sociál, zástavu na mizernejch pětatřicet? Přesně tolik peněz, kvůli kterým scénu neztropíte, ale který vám budou v určité chvíli chybět.
Stejně si ale představuji, co by ses stalo, kdybych ten mobil měl. Kdo mi pak na něj zavolá, až přijedu do Prahy, jestli se s ním nemůžu třeba v Roudnici sejít, že by jej potřeboval vrátit? To fakt nemám zapotřebí. Nebo co když je to někdo jako ten magor z Hitchcockových Cizinců ve vlaku, to by bylo taky drsný.
Při další zastávce se pídím po jejím názvu. Jen tak ze zvědavosti se podívám z okénka, co kdyby náhodou a mám pocit, že dotyčný vystupuje, že je to on a zachází do podchodu. A nijak nespěchá. Buď se mi to zdá, to už se mi taky párkrát stalo, nebo je to fakticky on – buď mu to nedochází, že to nestihne zpátky, ani kdybych brzdil vlak nohama (kvůli pětatřiceti korunám), a nebo ví, že nemusí. ŽE to přežiju. Nebo ví, že ty peníze nešly na lístek. Nebo ví, že je vybral z každého kupé. Dejte mi ten telefon do zástavy. Tak počkejte, já se zeptám ještě jinde a kdyžtak se vrátím k vám a uděláme to takhle, ono je to taky celkem riskantní, ještě byste mi s ním ujel.
Pětatřicet korun stojí malá bageta nebo Reflex. Na oběd jdu na lepší a Reflex už mám. A někdo se možná díky mně dostal domu. A když ne, tak si tu mou dobrou snahu pamatuje alespoň Pánbůh. Tak co řeším.

Nechci být nezdvořilý, ale... aneb Dopis z budoucnosti

Donutili mě to udělat. Donutili mě vysrat se na všechno a vodjet posledním kabrioletem do řiti. Ale mám se tam líp, víte. Nejsou tam xichty vod vajec, který mi kážou, jak jsem na tom. Jak je na tom svět.
Kdo mě donutil? Lidi. Lidi, kteří zareagovali na neomarxistický plakáty. Hlásaly třídní boj. Vyceněnej dělňas mi říká, že nechce vyhazov bez důvodu. Co takhle vylejt ho za to, že se prodává s idiotskym výrazem na veřejnosti? Že dělá ostudu svému podniku? Co má doprdele znamenat ta divná famílie, staří lidé s cedulí Jistota?
Jaká jistota? Jistota, že u koryta budou dobytci. Tak to je. Jistota, že stát potáhne do prdele. Jistota, že polezeme Rusku mezi půlky. Říši zla. Jistota, že budeme znova za blbečky. Jistota, že nám patří jen to, co si zasloužíme. Jistota, že budeme muset zdůvodňovat, proč chceme tamto či ono, proč jsem si koupil dražší galoše, proč jsem šel na ekonomku, proč mám vyšší kapesné, než Jakešovic Ferda. Jistota, že průměrný morální kredit půjde dolů. Začneme si všichni závidět. Znova. Jak to v nás vypěstovali komunisti. Bude to skvělý. Jistota je oranžová.

Největší pozornost, kterou bych Jiřímu Paroubkovi prokázal

Vychcal bych jeho podobiznu do čerstvě spadaného sněhu.

Virtuální katarze pana IP adresy XXX.Y.X.Y.

...aneb Lexikon xichtů

Každý den získám 20 nových přátel. Ne že poznám, získám. Smím si je připsat. Smím se jimi chlubit. Přibývají další a další: lidé, které vůbec neznám, ale znají je osoby, které znám stěží, ti jsou totiž známí mých kamarádů. Čekám, kdy to skončí, kdy budu mít plný seznam, kdy už nebudu moci dál přidávat. Má duše se dělí mezi 600 různých skupin. Za záchranu tuleňů a Nejlepší tulení tataráky. Jsem ve skupině pro výstavbu Kaplického knihovny i v té, která je proti. Pyšním se členstvím virtuálního sdružení Chci, aby si Natálie Bartáková obarvila vlasy na růžovo. Nevím, kdo je Natálie Bartáková, ale ty vlasy chci vidět. Denně vyřeším třicet kvízů, zjistil jsem, že ze světových diktátorů mám nejblíže k Fidelu Castrovi, že bych se raději utopil, než uhořel a že moje sexuální libido snese všechno z níže uvedené nabídky. Jsem král.

Do tý doby jsem měl jen mailbox a posílal esemesky. V podstatě se o mně dalo říct, že jsem sociál. Svět se změní, jakmile se ponoříte. Už nikdy nevyplavete ven. Poučka zní: „Den, kdy nenavštívíte Facebook, považujte za zbytečný.“
Nejhorší je hlavní stránka. Vidíte tam úplně všechno. Čím víc přátel, tím víc sraček na vaší pracovní ploše. Zhovadilý statusy. Každá nicka si musí psát, co zrovna dělá. Jarda Bilak venčí psa. Na konci věty hází smajlíka, má mi to přijít vtipný. Martin Císař kouká na Milionáře z chatrče. Nová oscarová pecka, v oficiální distribuci až za měsíc. Můj bože, ty jsi ale cool, kluku. Vždyť to sotva mělo světovou premiéru. Hodně hustý.
Má to ale i kladný stránky. Mám tam tak dvacet holek, platonickejch lásek. Jasně, spousta z nich jsou krávy, ale prsa maj dobrý. Mariana přihodila dvacet fotek z Tunisu. Její obtloustlej taťka je na většině z nich, podle toho, jak se pitvoří, srandista. Na mamku, stokilovou tetku v evidentně cizích plavkách se taky koukat nepotřebuju. Ale ty dvě fotky s Marianou nahoře bez, ty za to stojej. Teda stály, než je zmrdská cenzura dala pryč. Je automatická, počítačově ovládaná. Chytrej zmrdskej software má v sobě šablony, který rozeznaj sprostej obsah, nebezpečný objekty. Šablona na bradavky. Šablona na prdelky. Na vyboulený plavky. Na rozbitý nosy. Šablona na krev. Na vyhozený tampony. Šablona na cikány, araby, černochy, asiaty a marťany. Šablona na kriply a těhotný.

A každej musí psát, co zrovna dělá.

Před deseti lety jsem nevěděl, že chci být někdo významný. Byl jsem smrdutý pankáč, Facebook jsem si založil ze stejného důvodu, z jakého jsem používal Google. Opilý voyeur s čichem na kvalitní porno. Na Facebooku porno nebylo, ale to dohánělo to nepřeberné množství tzv. „latentní erotiky“. Ten termín je můj. Latentní erotika – spousta skoro svlečených holek, které vyzrály na cenzory. Nikdo nesmí dát jejich fotky pryč. Jsou oblečené, ale vyzývavě. Na spoustě lokací – bar, pláž (ty jsou nejlepší), hřiště či v supermarketu na letní nákupní sezóně. Krásné křivky, velké výstřihy, krátké sukýnky či vypasované šortky, vždycky oblečené, nikdo nemohl nic namítnout a prasáci si přesto užili.
Ale třeba to nebyl záměr.
Každopádně – kde jsem to skončil?

Facebook ze mne udělal slušného člověka.

Trend zněl: Co nejvíc zahraničních přátel. Jsem kosmopolitní, jsem člověk dneška. Znám Ahmeda, arabskýho metrosexuála se záluskem na Češky. Jezdí do střední Evropy za sexem. Já, malá univerzitní lolitka s nóbl jménem, jsem ho viděla dohromady třikrát. To mi nebránilo, abych se od něj nechala oject dvakrát tolik.
Nenáviděl jsem tyhle holčičky. My, skutečný chlapi v nepranejch roztrhanejch džínech a dredama pravidelně namáčenejma v pivu, my jsme jim nevoněli. To se holky ušklíbaly. Chodil jsem za nima a dělal, že jsem normální, jen aby se ušklíbaly dvakrát tolik a já mohl říct „Co je jako?“, ale jenom tak, aby mi bylo stěží rozumět. Takhle z nich uděláte ještě větší nóbl děvky a před okolím jste tak ten, kterej je v pohodě. Kterej si chtěl JENOM pokecat.
Začal jsem sledovat Sofiinu hlavní stránku. Nastavil jsem si, aby mi od ní chodily všechny zprávy. Koukal jsem, co zrovna dělá. Nakupuje v New Yorku, je tam na celej prodlouženej víkend. Nakupuje v Marks and Spencer, v H&M, v Boutique Nouveau.

Já nakupuju v sekáči. V Starý & Vyřazený.

Byla na jídle v TGI Friday´s. Burgr za tři kila, ale máš k němu hranolky, píše mi. Já žeru housky a lovečák. Jediný, za co bych se neměl stydět, je moje grafická úprava na Facebooku, tu maj všichni stejnou. Všichni maj stejně modrou, stejně bílou. Ale tahle holka, Sofie, nevim, čim to je, ale ta Sofie má tu modrou trošku modřejší, než já. Nevim proč, ale vypadá to líp. Zasraná Farma zvířat.

Facebook ze mě skutečně udělal lepšího člověka. Díky němu jsem dostal práci. Všechno se změnilo, když jsem přijal nabídku dělat cenzora. Někde nahoře si přečetli, že ze všech uživatelů v Praze mám právě já největší počet přátel. Že jsem na Facebooku trávím čas nejdéle ze všech. Není divu, přidal jsem si každého, na koho jsem narazil. Dostal jsem do seznamu každého, kdo mě potvrdil. Uvažoval jsem tak, že když jsem zažádal o přátelství s nějakou holkou a ta mě potvrdila, znamenalo to pro mně v podstatě to samé, jako bych se s ní vyspal. Spal jsem se třemi tisíci holek. Stihl jsem to za měsíc. U kluků to bylo jiné, nechtěl jsem vypadat jako deviant. Sehnal jsem si dva tisíce kamarádů. S každým z nich jsem byl na pivu, tedy, virtuálně. Někteří pivo určitě nepijí, mají rádi víno. Někteří jsou abstinenti, i takoví lidé mezi námi jsou. Koneckonců, já sám k tomu mám dnes našlápnuto. Pět tisíc přátel.

Řekli mi: Nechceš dělat cenzora? Teda řekli mi to formálnějc, ale nevim, jak se to píše. Podstatný je, že to se mnou trochu otřáslo. Myslel jsem, že to dělaj roboti a místo toho mi právě nabízeli pozici svině. Měl bych celej prasečák kolegů. Nevim kolik, ale pracoviště muselo bejt velký.
Řek sem, že ne, jak mi taky pankáčskej kodex velí. Jednou jsem radikál, tak jsem se chtěl pochlapit. Řekli mi, že tak jednoduchý to neni. Nabídli mi prachy. Víc, než jsem kdy našel ve ztracený šrajtofli. Na ztracenejch kartách. Na ztracenejch kartách ze ztracenejch kabátů a ve ztracenejch žebráckejch kloboucích s drobnejma, který ležely v metru slepejm a nešly nezvednout. Jsem anarchista alibista. Tak sem řek, že jo.

Měl jsem tenkrát pocit, že bych si měl koupit oblek. Pracoval jsem z domova, ale takovou pozici si oblek žádal. Samozřejmě jsem se v něm necítil zpočátku moc dobře, na takové věci jsem nebyl zvyklý. Nosil jsem jej navrch, přes své standardní oblečení. Tedy tehdejší standardní, mou někdejší image. Trochu jako kostým superhrdiny z comicsů šesté kategorie.

Koupili mi byt a zaplatili holiče, čističe, odsmraďovací kůru a detox. Starali se o mně. Byl jsem osoba veřejná. Hajzl, na kterého si všichni ukazovali, měl jsem pocit, že takoví lidé pracují obyčejně v utajení. Dával jsem pryč jejich koření života, násilí, sex a vulgarismy a oni mě za to nenáviděli. Měl jsem ochranku. Nejdřív jednu a potom druhou, prověřenou a spolehlivější. Ukázalo se totiž, že ti první hoši měli taky Facebook.

Vzpomínám si, že první dny v práci byly krušné. Kdosi vyvěsil video se svou nahou pětiletou sestrou, která legračně mluvila ve vaně. Přišlo mi to nevinné. Nechat to být, řeknete si.
Tentýž den přišlo varování shora, z vedení. Video jsem ihned vymazal a autorovi napsal, že je pedofilní prase a že jestli to udělá znovu, může se stát, že ho zavřou a zplynují. Nemám pocit, že bych lhal, ti lidé nade mnou by toho dle mého soudu byli vážně schopní.

Když pracujete 12 hodin na systému, na němž dalších šest trávíte zbývající volný čas, věci, které mají váhu, existují pouze na tomtéž místě. Facebook se stal součástí mého života. Jedna z krásných věcí na něm je to, že fyzicky existující předměty mají jakýsi virtuální ekvivalent. Začalo to nevinně. Kupříkladu jste k smrti milovali sardinky.
I to se může stát. Kdosi vaši zálibu sdílel a vytvořil sardinkám profil. Jednoduše jste na ně narazili a stali jste se fanouškem. Fanouškem sardinek.
Takhle to pokračovalo dál a dál. Lidé se rádi chlubili tím, jak moc materialisticky jsou založení. Sportovní boty Addidas, produkty firmy Apple, Big Mac, Playstation 3, káva Jacobs Gold, ... Durex.

Pro člověka jako jsem já už jsou věci pouze a jen na Facebooku. Po všech těch letech... pocítil jsem náhle potřebu stát se fanouškem Podkrovní rezidence. Bydlel jsem v podkroví, myslel jsem, že se to patří. Tím se to odstartovalo, už to nešlo zastavit. Když to na mě znovu přišlo, v křeči jsem rychle hledal předmět Záchod. Stal jsem se fanouškem pěkného pohodlného klozetu. Lepšího, než byl ten můj skutečný. Nechtějte vědět, kdy jsem přišel na to, že na Facebooku doposud neměl profil Toaletní papír. Ukázalo se, že jsem nebyl zdaleka jediný, komu chyběl. Musel jsem jej založit, následně mi přišlo na tři sta děkovných zpráv. Těžko říct, proč to někoho nenapadlo už dřív. To se každý styděl? Nechápu, jak bez něj mohli do té chvíle vydržet.

Šlo to dál a dál, bylo to se mnou na pováženou. Zakládal jsem jeden fanklub za druhým. Zubní kartáček, Pasta, Umyvadlo, Odpadkový koš, Kontejner před domem. Postel, Lůžkoviny, Pyžamo, Topení, Žaluzie, Lampička u toaletního stolku, Toaletní stolek, Knihovna, ... Lednice, Mrazák, Brambory, Rajčata, Sýr čedar, Sýr mozarella, Sýr balkánského typu, Olivy, Pečivo, ...

... vyhodili mě. Založil jsem tolik věcí, tolik profilů, tolik stránek, které nevyvíjely žádnou další činnost, že si toho všimli tam nahoře. Jsem prý spamer a blázen. Hráblo mi. Založil jsem fanklub Psycholog. Vlastního mi neplatili, tenhle se prý nepočítá. Přišel jsem o místo. Stal se ze mě řadový uživatel. Pokud nechápete, jaký má taková změna stavu dosah, pak vězte, že je to zhruba totéž, jako kdyby vás majitel domu vyhodil na ulici. Zrušili všechny moje věci. Přestal jsem jíst, chodit na záchod, přestal jsem spát.

A mohl bych psát dál a dál, ale nechci. Aspoň ne teď, unavuje mě to, je mi z toho zle. Žádné moralizování, k tomu mají tendence všichni, všichni to ale také popírají, drtivá většina alespoň určitě.
Jak říkal můj kamarád, „lidi, co je to s váma, k čemu to je, tyhle věci, bavte se normálně, mluvte spolu!“
„Vždyť mluvíme, přes Skype,“ vyvedl jej z omylu vedle sedící kolega. Dá se na tohle něco říct?

Public Blindness

Tak trochu se bojím. Říkám si často – vždycky, když se podivuji, když užasnu – mám asi falešné iluze o lidech. Když se rozčílím, naopak tvrdím „Já to říkal, lidi jsou čuráci.“ Jde o to, že zůstáváme anonymní – v případech, kdy je třeba opak. Hlavně, že se vy čuráci projevujete na celé kolo, když se připijete, když jste rozjaření. Ale pak spadne slepý člověk do kolejiště a všichni čumí. Jiným směrem. Nevidíme tě, snad se vyškrábeš, nechci vidět, jak tě to rozmázne, až to metro přijede, nesnáším pohled na krev a jestli jsem to někdy zažil, tak jen ve filmech. Tohle se neděje. OK, zmrdi, pravím já, tak aspoň vzbuďte poplach! Začněte pokřikovat, ne-li křičet, zavolejte někoho, mávejte do kamery, pane vy tam a vy támhle taky, pomozte mi, zvedneme ho v podpaždí a vytáhneme.
Pravda je taková, že si všichni počkáme tři minuty, až se to vyřeší samo a za nás. Jediné, o čem přemýšlíme je, jak co nejlépe předstírat, že jsem si ničeho nevšiml, vždyť je tu tolik lidí, ve městě obecně takový vzruch, copak můžu něco někdy vidět? Pravda je taková, že všichni přemýšlí, jak si zdůvodní, že zrovna ONI zakročit nemohli. Že zrovna JICH se to netýká.

Tendenční cinema

"Všechno bude zase dobré," jakoby nám chtěl říct výraz žoviálního gaye Harveyho Milka v podání čím dál agresivnějšího a v žadonění o ceny neomalenějšího Seana Penna, který přesně ví, podle jakého mustru si má vybírat role.

K čertu s rychlostí!

"Ty vole, ty točíš Sladký život, nebo co?" polichotil mi neúmyslně kolega ve škole, když přišel na plac našeho jednodenního ateliérového natáčení. Třicátá léta, odporný hotýlek a dobře oblečený pár, který nikam nespěchá - velmi volně si připíjí a obestírá se kouřem ze špičky, kterou třímá osudově krásná mladá žena. Žánry mají určitá pravidla a ty nejjasnější z nich jsou nepsaná: tempo takového díla určuje právě onen kouř, linoucí se z cigarety malým pokojem. Ten kouř nemůžeme předehnat, jinak by se nám film zhroutil jak domeček z karet a atmosféra by byla tatam. Mohl by si pak snad někdo z vás vychutnat následující momenty?