Tak trochu se bojím. Říkám si často – vždycky, když se podivuji, když užasnu – mám asi falešné iluze o lidech. Když se rozčílím, naopak tvrdím „Já to říkal, lidi jsou čuráci.“ Jde o to, že zůstáváme anonymní – v případech, kdy je třeba opak. Hlavně, že se vy čuráci projevujete na celé kolo, když se připijete, když jste rozjaření. Ale pak spadne slepý člověk do kolejiště a všichni čumí. Jiným směrem. Nevidíme tě, snad se vyškrábeš, nechci vidět, jak tě to rozmázne, až to metro přijede, nesnáším pohled na krev a jestli jsem to někdy zažil, tak jen ve filmech. Tohle se neděje. OK, zmrdi, pravím já, tak aspoň vzbuďte poplach! Začněte pokřikovat, ne-li křičet, zavolejte někoho, mávejte do kamery, pane vy tam a vy támhle taky, pomozte mi, zvedneme ho v podpaždí a vytáhneme.
Pravda je taková, že si všichni počkáme tři minuty, až se to vyřeší samo a za nás. Jediné, o čem přemýšlíme je, jak co nejlépe předstírat, že jsem si ničeho nevšiml, vždyť je tu tolik lidí, ve městě obecně takový vzruch, copak můžu něco někdy vidět? Pravda je taková, že všichni přemýšlí, jak si zdůvodní, že zrovna ONI zakročit nemohli. Že zrovna JICH se to netýká.
Pravda je taková, že si všichni počkáme tři minuty, až se to vyřeší samo a za nás. Jediné, o čem přemýšlíme je, jak co nejlépe předstírat, že jsem si ničeho nevšiml, vždyť je tu tolik lidí, ve městě obecně takový vzruch, copak můžu něco někdy vidět? Pravda je taková, že všichni přemýšlí, jak si zdůvodní, že zrovna ONI zakročit nemohli. Že zrovna JICH se to netýká.
0 komentářů:
Přidat komentář