Jedu takhle vlakem, když na moje kupé, v němž si sám hovím s knihou na klíně, zaťuká jakýsi mladý chlápek. Otevře dveře a ptá se s úsměvem a koktavým hlasem, jestli mám chvíli. Nic neříkám, poslouchám. Chlápek si přisedne mezi dveře a začne mi zmateně líčit cosi, o čem nemám páru, o čem mluví. Jen doufám, že není teplej a nechce moje číslo. Ptá se, kam jedu, respektive jestli do Roudnice, respektive jestli dřív nebo dál, jestli dál nebo dřív. Říkám, že dál. Chlápek se zakoktá, usměje, pokračuje, totiž prý jde o to, že on taky studuje v Ústí nad Labem, já ne, ale to je jedno, nechávám ho mluvit dál. Jde o to, že nemá na lístek a schovával se na záchodě, schovával se tu ve vlaku na záchodě, ale nevyšlo to, průvodčí jej chtěl vyhodit a chtěl jej vyhodit i po tom, on že nemá na lístek, tak si připravuju legendu o tom, že já měl přesně a už ani floka, neboť sto korun jsou pro mě pořád ještě docela peníze a ty nemůžu vsadit. Ani nechci. Když ale hodí hlášku o zbývajících pětatřiceti korunách, říkám si, už sklapni, co mám dělat, když to bude pravda, vyhodit tě z vlaku nenechám – dnes pomůžu já tobě, zítra mně někdo jiný. Říká neustále cosi o mobilu, že mi jej dá do zástavy, že na něj čeká maminka na nádraží, tak že to zkusí doběhnout a dá mi třeba i dvakrát tolik, že zaťuká na okýnko, aby mi ty peníze vrátil. Dost, to mi stačí, dávám mu prachy, těch pětatřicet korun přesně a doufám, že to není záminka, kvůli níž se s ním budu o portmonku v příštích bněkolika vteřinách rvát. Ne, způsobně čeká a děkuje, říkám, že budu rád, když to stihne vrátit. Odejde a já si říkám, tak proč maminka nepočká s prachama už na perónu. Říkám si, co kdybych si ten mobil do zástavy vzal? Nebyl bych trochu sociál, zástavu na mizernejch pětatřicet? Přesně tolik peněz, kvůli kterým scénu neztropíte, ale který vám budou v určité chvíli chybět.
Stejně si ale představuji, co by ses stalo, kdybych ten mobil měl. Kdo mi pak na něj zavolá, až přijedu do Prahy, jestli se s ním nemůžu třeba v Roudnici sejít, že by jej potřeboval vrátit? To fakt nemám zapotřebí. Nebo co když je to někdo jako ten magor z Hitchcockových Cizinců ve vlaku, to by bylo taky drsný.
Při další zastávce se pídím po jejím názvu. Jen tak ze zvědavosti se podívám z okénka, co kdyby náhodou a mám pocit, že dotyčný vystupuje, že je to on a zachází do podchodu. A nijak nespěchá. Buď se mi to zdá, to už se mi taky párkrát stalo, nebo je to fakticky on – buď mu to nedochází, že to nestihne zpátky, ani kdybych brzdil vlak nohama (kvůli pětatřiceti korunám), a nebo ví, že nemusí. ŽE to přežiju. Nebo ví, že ty peníze nešly na lístek. Nebo ví, že je vybral z každého kupé. Dejte mi ten telefon do zástavy. Tak počkejte, já se zeptám ještě jinde a kdyžtak se vrátím k vám a uděláme to takhle, ono je to taky celkem riskantní, ještě byste mi s ním ujel.
Pětatřicet korun stojí malá bageta nebo Reflex. Na oběd jdu na lepší a Reflex už mám. A někdo se možná díky mně dostal domu. A když ne, tak si tu mou dobrou snahu pamatuje alespoň Pánbůh. Tak co řeším.
